Jste zde: Za férové banány!Na cestě za férovými banány

Na cestě za férovými banány

20. 3. 2012:

Latinská Amerika je jedním z míst, kam se prostě musíte vracet. Nebo to tak rozhodně cítí hodně lidí, které znám. Kolegyně Eva mi minule, když jsem se chystala do Kostariky, Hondurasu a Guatemaly, řekla: „Možná tam někde potkáš moje srdce. Kousek jsem ho tam nechala…“

Tentokrát to byl Ekvádor a Peru. Dvě země, dvě nej. Ekvádor jako největší vývozce banánů na světě, Peru na stejném stupínku, ale v případě banánů z ekologické produkce. Po dlouhém letu a noci na letišti (tak to chodí, když chcete levnou letenku) jsem se přidala v ekvádorském Guayaquilu ke dvěma kolegům z britské organizace Banana Link. Jsou to jedni z nejlepších průvodců – banánům se věnují už více než 15 let. Nasedáme do starého autobusu, před sebou plánovaných 8 hodin cesty, ze kterých se nakonec vyklube 12 a já budu litovat ranní snídaně z ostružin a banánů.

Projíždíme provincie Guayas a El Oro, hlavní centra banánové produkce Ekvádoru, kolem cest jen nekonečné lány banánovníku a občas kakaovníku a manga. Na hranicích s Peru strávíme skoro dvě hodiny a já si uvědomuji, jak rychle člověk zapomene a zvykne si na luxus Schengenu. Severní Peru pak rychle mění tváře - chvíli vypadá jako vyprahlé Španělsko, pak zase jako ještě vyprahlejší Afgánistán. Tohle sucho ale Peru umožnilo pěstovat bio banány - nemocem ani škůdcům se tu nedaří a přes hory se sem špatně dostávají. Žádná jiná země nemá téměř 100% produkce certifikované jako bio. Hned první večer se setkáváme s místními odboráři z organizace SITAG, kteří nás budou celé čtyři dny provázet. Na druhý den ráno nás pak vyzvedává Carlito, Karlíček, náš řidič. Na Peruánce je opravdu velký do všech směrů a nerozeznává pravou od levé, což nám trochu ztěžuje navigaci.

Asi hodinu bloudíme po vyprahlých písečných cestách, až k malé vesnici plné domků z bambusu a hlíny - tahle část Peru je opravdu hodně chudá. Zaměstnanci družstva CEPIBO si vzali na dnešek volno, i když to stálo dost úsilí, a asi 70 jich na nás čeká na dvoře školy. Šéf odborů, Juan, nás obřadně představuje, vzácnost návštěvy umocňuje to, že nikdo nemá ani tušení, kde je Velká Británie, natožpak Česká republika. Ani fotbal nezabírá. Po chvíli se rozpovídají, stěžují si na krátkodobé smlouvy, nevyplácení příplatků za práci v noci a v neděli, nedostatek holínek a rukavic, na chybějící výplatní pásky. I když je spousta z těch věcí vážná, říkám si, že jim pořád ještě nejde o zdraví (mají to štěstí, že pracují na bio plantážích) jako lidem v Kostarice nebo o život jako v Guatemale. Místní situace ale tak trochu ukazuje na mezeru v certifikaci Fairtrade. CEPIBO má jak certifikaci bio, tak Fairtrade, a je certifikovaná jako organizace drobných pěstitelů. Nevztahuje se na ni tedy standard Fairtrade International pro nájemnou práci, jako je tomu u větších plantáží, ale standard pro drobné pěstitele. A tak ačkoli zaměstnává spoustu lidí zajišťujících sklizeň, pravidla pro jejich zaměstnávání nejsou tak tvrdá jako v případě pravidel nájemné práce. Je to už nějaký čas, co na to ve Fairtrade International přišli, ale pořádně to začali řešit až minulý rok. CEPIBO bude pokusným králíkem - v březnu sem přijede zástupce Fairtrade International a spolu s odbory zkusí dát dohromady hlavní problémy a řešení převtělit do nových standardů.

Další ráno nás už čekají na plantážích. Na poslední chvíli si vzpomenu na hejna krvelačných mušek z Guatemaly a běžím si vzít dlouhé kalhoty. Ani to ale člověka nezachrání - místní nosí klidně tři vrstvy, aby se aspoň trochu ochránili, na druhou stranu pak ale mnohem víc trpí horkem a vlhkem. A to je tu pořádné - stín banánovníků zní idylicky, ale ve skutečnosti je i v tom stínu pekelné vedro. Jediné, co člověka trochu konejší, je zvuk banánových listů, které občas rozhoupá závan větru. Plantáže jsou tu mnohem menší než ve Střední Americe – průměrný pěstitel má pouhý 1 hektar. Balírny jsou také menší, vlastně jen malé přístřešky z rákosu.. Na jednom konci balírny jsou háky, kam se věší velké trsy banánů, na druhém konci zabalené krabice. Mezitím sprcha a koupání, aby se banány zbavily lepkavého latexu, rozdělení na manos - menší trsy, zvážení, ošetření proti plísním, nálepka, uvelebení v krabici a cesta do hlubin chladícího kamionu. Všechno je velice rychlé, protože je potřeba splnit denní normu, ale zároveň velice něžné, protože my v Evropě nemáme rádi banány se skvrnami, což může zajistit pravě pouze delikátní zacházení. Nořím se hlouběji do plantáže a zkouším dohonit chlapíky sklízející velké trsy. Jeden z nich nese bambusový žebřík a lano, kterým pomaličku spouští trsy vážící až 40 kilo na kožený polštář na rameni dalších. Nejsou tu lanovky, takže na rameni zůstane trs až do té doby, než ho compaňeros donesou do balírny. Je čas oběda, přijíždí ženy některých chlapíků na kolech a vezou jim jídlo. Čas na oběd je jediná přestávka za celý den. V zásadě nemají pevná pravidla pro počet pracovních hodin ani pro počet dní, kdy budou pracovat, někdy jsou to třeba 4 dny po 12 hodinách, někdy pracují i 14 hodin denně. Za týden je to ale maximálně 48 hodin.

Další tři dny vyplní návštěvy plantáží, rozhovory a setkání. Od mírného zmatku (kdo pracuje pro koho a kde) se postupně propracovávám k celistvému obrázku toho, jak funguje banánová produkce v Peru, a co jsou hlavní problémy místních lidí. Místem, kde to můžu zužitkovat, je o pár dní později konference World Banana Forum, platformy, kde se setkávají všichni, kdo mají něco společného s banány. Firmy, neziskovky, odbory, certifikační autority…všichni se sejdou v ekvádorském Guayaquilu. Ale o tom až příště. A nebo pro zvědavé na www.bananovabara.posterous.com.